Prach. Je mým každodenním společníkem. Společníkem, kterého bych se ráda zbavila. Ale není to možné.
Těšila jsem se, že nastoupí Maruška a já budu mít po třech a půl letech více času věnovat se sama sobě a věcem, na které jsem dříve neměla čas. Místo toho je můj volný čas naplněn prachem. Ale tak už to chodí, když člověk staví. Je to součástí procesu, který vede k něčemu, pro co jsem se rozhodla. Je to ta méně příjemná část. Nicméně ne nejnepříjemnější. Radši bych si pozametala o kyblík prachu víc, když bych měla možnost vyměnit některé nepříjemné účastníky stavby (dělníci to nejsou). Ale to taky nejde. Opět se jedná o součást toho již zmiňovaného procesu.
A tak mi nezbývá, než to prostě akceptovat. A tak místo každodenního naříkání, že se s ním, prachem, opět budu minimálně hodinu „mazlit“, s vědomím, že druhý den se to bude opakovat, třetí den se to bude opakovat a tak dále, ho přijímám jako svého odpoledního společníka.
Čas strávený s prachem mě vede k zamyšlení nad různými věcmi, se kterými přicházím do styku. Dnes jsem si opět potvrdila, že vždycky to (cokoliv) opravdu může být horší. Když máte pocit, že více prachu se ve vašem domě již nemůže vygenerovat, druhý den zjistíte, jak šeredně jste se spletli a prachu je tam třikrát tolik. Když máte pocit, že jste narazili na nejnepříjemnějšího člověka, co jste v životě potkali, narazíte na ještě horšího. Když máte pocit, že už více starostí neunesete, přijdou další, ty nejméně očekávané. A proto už si vnitřně nestěžuju. Na prach, na protivný a zlý lidi, co Vám dělají vrásky, na to, že nic nejde tak, jak má. A po dlouhé době si každý den připomínám, jak vděčná jsem za ty všední věci, jako milujícího partnera a zdravou rodinu. Protože prach i ti protivní lidé časem zmizí, ale rodina a lidé, které milujeme, tu budou pořád (já vím, pořád ne, ale snad ještě hodně dlouho). A taky, že si tyhle starosti spojené se stavbou odbudu do té doby, než mi bude 30. Takže to ve finále není tak špatný. Stačí si vždy najít ten správný úhel pohledu a věci hned změní perspektivu.